Alpské průsmyky 2001

Alpské průsmyky 2001

5.6. až 14.6.2001
Kopce jsou kořením cyklistiky. Jezdit po rovinách je nudné a vysilující. Funguje tu totiž Murphyho zákon cyklistiky, jedete-li z A do B proti větru, pak z B do A jedete taky proti větru, který se mezitím otočil. Odpor vzduchu roste se druhou mocninou rychlosti, takže při rychlosti 30km/h je odpor vzduchu 8x větší, než při rychlosti 10km/h. A po rovině se jede běžně těch 30km/h, protože není daleký rozhled, není na co koukat.
Naproti tomu jízda v horách je jiná. Do kopce šlapete stejnou silou, jako po rovině. Pravda, nejede to 30, ale jen 10km/h, výhodou je chybějící odpor vzduchu. A je na co koukat, takže pomalé tempo vyhovuje. Druhou půlku trasy, na rozdíl od roviny, jedete z kopce, tedy zadarmo, odpor vzduchu tu nevadí, naopak šetří brzdy.
Je pravda, že jízda z kopce taky není vždycky zadarmo, zvlášť když musíte kolo snést po skále přes šutry, to se ale dá eliminovat vhodným výběrem trasy nebo vůdce. A tak jsem jel se zkušeným průsmykářem Michalem Třetinou.

5.6. jsme vyjeli Avií z Prahy přes Brno.
6.6. v rakouském Feldkirchu (jihovýchodně od Bodamského jezera) u nádraží jsme složili kola. Přestalo pršet a tak jsme po 14té hodině hned vyrazili přes lichtenštejnský Vaduz. Projeli jsme pevností St.Luzisteig, přes nízké sedélko (713mnm) a do známého švýcarského města Chur. Na malém náměstíčku zrovna vyhrávala zvonkohra, je tu i obchod Baťa. Tady začalo pořádnější stoupání. Však už bylo 18:30. Do průsmyku Valbella (1549mnm) jsem dojel ve 20h.
Kousek za průsmykem jsme přenocovali v Avii. Ujeto 72km, nastoupáno 1660m.
7.6. ráno nás hned čekal sjezd, přes Brienz a z Filisuru stoupání na Albula pass 2315mnm. Počasí se umoudřilo.

Údolím stoupá i železnice po spirálách po úchvatných viaduktech, části spirál mizí v tunelech, trať občas proto křižuje sama sebe v různých výškách.
Pod vrcholem jsou místy i několik metrů vysoké sněhové mantinely.

Ve 12:15 jsem konečně nahoře. Děláme sněhové koule, slunce praží, pohoda.
Sjezd je nádhera, kolem zeleň, šedé vrcholky s bílými čepicemi. Modrá obloha. Kolem se pasou ovečky. Sjeli jsme do údolí až k řece Inn. Doprava St.Moritz, doleva Zernez. Jeli jsme doleva. Minul nás červený vláček.
Avie čekala před Zernezem, odpočinuli jsme si u potůčku. Pustil jsem po proudu lodičku.

V 16h jsme projeli Zernez, s jeho typickou vysokou jehlanovitou kostelní věží.
Odbočili jsme doprava na další sedlo. Ofenpass.

Nahoře jsem v 17:45, Ofenpass neboli Pass dal Fuorn má 2149mnm.
A zase nádherný sjezd, zhruba 8 minut, rychlost až 72km/h. Sjezd jsem nafilmoval a tak jsme si ho u kamery prožívali znovu. Skončili jsme ve vesničce Fuldera,
Avie při hledání kepmu velmi těsně projížděla mezi domečky.
Zapadající slunce nádherně červeně osvětlilo vrcholky hor. Tam někde v dálce je naše zítřejší Stelvio.
Ujeto 109km, nastoupáno 2500m.
8.6. byl den, kdy bylo v plánu pokořit Mekku cyklistů, Stelvio, ve výšce 2758mnm. Na Stelvio lze vyjet ze severu od Prata, z jihu od Bormia nebo také ze západu od vesnice St.Maria přes Umbrailpass - tato trasa se kousek pod sedlem napojuje na jižní trasu. My jsme napoprvé zvolili trasu nejkrásnější, tedy přes Prato.
Vyjeli jsme v 8:15, nezvykle brzo. V 8:45 jsem už míjel odbočku na Umbrailpass ve vesnici St.Maria, v 9:50 jsme opouštěli Prato (920mnm).

A v Gomagoi (1260mnm), 3km před Trafoi, v 10:37 jsme dojeli k tabuli, že cesta je uzavřena. Spadla lavina. Tabule byla jistě i někde dole v Pratu, tam jsme ji ale minuli, jeli jsme totiž zkratkou bočními uličkami. Co teď?
Nezbylo, než se vrátit do St.Marie. Byl jsem tam ve 12:33 a hurá nahoru. Po úvodních serpentinách, odkud jsou krásné pohledy na Ofenpass i vesnice Fuldera a St.Maria, ve výšce zhruba 1700mnm skončil asfalt. Makadamová cesta byla naštěstí dobře sjízdná. Kolem svištěli svišti, občas se i nějaký ukázal. Sněhu přibývalo.
Ve výšce 2300mnm už byl sněhový mantinel po pravé straně vysoký přes 2m, naštěstí je tu už asfalt. Další překážka k cetě za Sluncem, makadam, byla překonána. Naučil jsem se psát SMS za jízdy. Kolem Umbrailpassu se válel chladivý mrak a protivně fičelo. Ale nad ním prosvítalo Slunce. Zdálo se být tak blízko. Naděje.

Stelvio pass (2758mnm) jsem dosáhl v 15:51. Všude masy tajícího sněhu. Pohled na severní stranu - opravdu neprůchodné, několik set metrů dlouhý úsek, zasypaný dvěma metry sněhu.
Svítilo sluníčko. Ale tady slunečnice nerostou. V 16:10 jsem se rozjel zpátky dolů, musel jsem zase do nepříjemného mlhomraku u Umbrailpassu. U odbočky k St.Marii jsem se na chvíli schoval do závětří, pršelo.
Jel jsem směrem k Bormiu. Byla mi zima, lyžařské rukavice byly dobré, ale chtělo by to i kuklu přes obličej. Projel jsem rovnější úsek, to se člověk alespoň zahřeje šlapáním, potom sada serpentin a dál klesání několika tunely. V 17:15 jsem byl dole, cesta se větvila na Bormio a Livigno. Nebyl jsem si jistý, kterým směrem leží cílová Isolaccia. Váhavě jsem odbočil vpravo. Zima už mi nebyla, přišlo několik hřejivých SMS z Česka, bylo jich tolik a byly tak krásné, že jsem musel smazat i SMS od Michala, ve které popisoval pozici kempu. Kemp přece najdu, ne?
V 17:50 jsem vjel do Isolaccie, kemp tu ale značený nebyl. On to vlastně nebyl kemp, ale sportovní areál. Přespal jsem na zápraží neobydlené chatičky.
Ujeto 109km, nastoupáno 2660m.
9.6. jsme jeli zpátky směrem k Bormiu, ale boční silničkou přes S.Lucii, takže jsme Bormio viděli dole pod sebou. Sjeli jsme k hlavní silnici. Rozpršelo se. Čekali jsme pod stříškou autobusové zastávky. Nakonec jsme to vzdali a když jela Avie kolem, nasedli jsme. Tak jsme ujeli jen 34km, nastoupali 280m.
Spali jsme pod passem Tonale. (Cusiano?) Kemping měl pěkné dřevěné budovy, z mostku jsme koukali na valící se říčku, deštěm trochu rozvodněnou. V kempové dřevěné hospůdce jsme se zahřáli vynikajícím domácím malinovým vínem, dokonce jsme si koupili láhev domů.
10.6. jsme za pošmourného počasí přejeli passo Palade (1512mnm), sjeli do Merana a ještě kousek vystoupali do vesničky St.Martin. Silničky byly mokré, občas slabě mžilo, dlažba v tunelech klouzala. Ujeto 108km, nastoupáno 1730m.

Říčka ve St.Martinu byla rozvodněná, šli jsme spát s obavami. Já jsem si šel lehnout přímo na břeh, abych případné vylití vody z koryta zpozoroval co nejdříve. A taky tu byla stříška, pod kterou jsem si rozbalil spacák, asi půl metru nad hladinou.
11.6. jsme hned začali stoupat, hlavní stoupání a zahřívání přišlo za St.Leonardem (cca 800mnm). Přibývalo sněhu.

Průsmyk Jaufenpass = passo Giovo (2094mnm) byl ve sněhových mantinelech, pošmourno bránilo rozhledům, ale St.Leonardo dole pod námi a i nějaké okolí vidět bylo. Avie posloužila jako zázemí.
Cesta dolů do Vipitena = Sterzing už byla radostnější, rozbitá silnice osychala, mraky se trhaly, modré části oblohy se zvětšovaly. Jakoby to do mě pumpovalo další energii. A z Vipitena po hlavní silnici už bylo pěkně. V Brixenu zas byla kvůli nejistému počasí Avie, čekala nás totiž ještě jedna dvoutisícovka, passo Erbe.
Hned v Brixenu jsme odbočili z hlubokého údolí a začali stoupat. Pohledy zpátky hluboko do údolí byly nádherné, kolem se tyčí hory, na západní straně světlejší Dolomity. Stoupání bylo přerušeno i kratším sjezdem, to pak jsem měl pocit zbytečné námahy. Klesání během stoupání se bere tak nějak jinak.

Passo Erbe je vůbec k naštvání. Na mapě má výšku 2004mnm, na ceduli jen 1987mnm, takže je potřeba zajet k blízké chatě a vyfotit se u nápisu 2006mnm. Aby byl bod za další dvoutisícovku.
Ještě pěkný sjezd po silničce bez provozu, pak na silnici od Araby do Brunecku. Kdepak je ta Avie? Měla být před Bruneckem. Na frekventovanou silnici do Toblachu, po obchvatu tunelem se mi nechtělo. Projel jsem poměrně rozsáhlé město, a nic. Vrátil jsem se znova do města. Nic. Tak na silniční obchvat, a dlouhý tunel, naštěstí osvětlený a v 21h už nákladní auta nejezdí. Avie byla až kus za městem.
Ujeto 145km, nastoupáno 3960m.
12.6. jsme jeli kousek na Toblach, pak klidným údolíčkem na sever, téměř bez stoupání až k jezeru. Obloha modrá, bez mráčku.

Přijel jsem k semaforu. Závěrečné stoupání vede po úzké silničce, šířka na jedno osobní auto. Na semaforu svítí červená, každou hodinu od půl do třičtvrtě zelená. Zeshora svítí zelená od celé do čtvrt. Zbytek jsou vyklizovací časy. Byl jsem nervózní. Co když za půl hodiny nevyjedu nahoru?

Na cestě je i úzký tunýlek. V zatáčce. Uši napnuté. No, nevyjel jsem. Už to burácí. Musel jsem pak ze silnice, aby mohla dávka protijedoucích aut projet.

Passo Stalle má 2052mnm, dali jsme si tu kapučíno a tím jsme se rozloučili s Itálií.
Dlouhý mírný sjezd až do Hubenu. Na Lienz jsem jel kousek po hlavní, pak jsem objevil cyklostezku, která vedla dál od silnice, paráda, asfaltová až do města.
Projel jsem Lienz (673mnm), trocha aut, honil jsem se s nima. Pak nečekaně stoupání na Iselsberg (1204mnm), nečekané pro toho, kdo tu jede poprvé. To mi dost sebralo sílu. Pak byl krátký sjezd a další velice mírné stoupání, já byl ale už dost unavený. Konečně u Putschallu (1053mnm) vlevo kemping, Avie.
Ujeto 120km, nastoupáno 2190m.
13.6. jsme vyrazili na tu krásu před námi.

Údolíčko mění tvář, v Heiligenblutu (1288mnm) začíná silné stoupání. Značky hlásí začátek Hochalpenstrasse, 33km stoupání 12%. Za chvíli byl Heiligenblut hluboko pode mnou.
Bylo pěkně, tak jsme odbočili k vyhlídce Franz-Josefs-Hohe. Další stoupání. Na silnici stál dělník s červenou plácačkou a koukal někam nahoru na svah, asi aby zastavil auta, až pojede lavina. Silnička tu končí parkovištěm.

V závěru jsem ještě vyjel po strmé pěšině pro chodce na vyhlídkovou plošinku (2418mnm). Krásný pohled na Grossglockner, ledovec i další zasněžené vrcholky kolem. Euforie.

A frčel jsem dolů, auta tu sjíždějí opatrně na dvojku a jsou snadnou kořistí, já jel téměř 70km/h. Euforie. Tři osobáky, autobus, další osobáky jsem předjížděl hravě.Ten černý předmět na dolním kraji fotky je přední světlomet mojeho kola.
A už jsem na začátku odbočky, křižovatka a opět vydatné stoupání. Jel jsem zas krokem. Teď zas všechny osobní auta předjíždějí mě.

Stoupám, ochlazuje se, objevuje se sníh, přibývá sníh, začíná krápat. Silnice mizí někde nahoře, kudy povede? Nevidím pokračování, jen bílé vrcholky. Že by tam byl tunel?

Hochtor má výšku 2504mnm. A je tam tunel. Chvíli jsem se kochal a pak jsem na triko s krátkým rukávem navlékl další, s dlouhým. Vjel jsem do tunelu. Pěkně to protahovalo.
Za tunelem začíná klesání, místy dvoumetrové sněhové mantinely. Rozjel jsem se a za chvíli další tunel. Za ním mě překvapilo stoupání, né moc dlouhé, ale na prohřátí dobré.
Vyhlídka. Odbočka na Edelweissspitze. Na Grossglockneru je tentokrát napíchnutý mrak. Občas krápe.

Rychle dolů, do teplých krajin.
Sjezd byl zas euforický, pohledy na okolní velikány to ještě umocňovaly. Kamera na řídítkách stále jela. Předjel jsem obytné auto rozdílem snad 50km/h. Dojel jsem dva náklaďáky, jsou to dlouhé obludy, natáčecí 2 páry kol, asi z nějaké místní stavby. Byly prázdné, takže jely naplno. Jejich brzdy určitě zvládnou tenhle kopec i se 40ti tunami kamení. První jsem dostal po průjezdu zatáčkou, lepší akcelerací. Druhý vzdoroval několik serpentin, na rovinkách jel přes 60km/h. Tak jsem ho dostal na brzdy před zatáčkou.
Projeli jsme Bruckem a u Zeller See, naproti Zell am See jsme se rozloučili s horami, nasedli do Avie jeli domů.
Ujeto 80km, nastoupáno 2430m.