Placatit se v nížině mezi spoustou lidí v kravatě je povrchní. Tak proč si po letech nevyrazit pěšky do hor? V Tatrách jsem nebyl přes 20 let. Před 20ti lety jsem se oženil. Souvislost to není náhodná.

Teď zblbnout někoho dalšího, ochotného vrhnout se do nejistoty, nepohodlí, zimy, deště, možná i sněhu, bez hygieny, bez civilizace. Kladně reagují Many a Fany Pavlíkovi, Čema, Pepa i Jana Víchovi. Ale když ve zprávách hlásí špatné počasí, sněhové přeháňky a tak, mají najednou všichni moc práce, málo dní dovolené a tak. Zůstáváme s Fredem Pavlíkem na putování sami.

Na Slovensko jedeme vlakem, ať to má trochu atmosféru. Koupit jízdenky a lůžka není problém. Doma na počítačovém jízdním řádu hledám spoj, je to Expres Laborec, odjezd 21:44 z Hlavního, příjezd do Liptovského Mikuláše v 5:54. Vlak má lůžka a lehátka. Pán v informacích na Hlavním nádraží neví, jaký je rozdíl mezi lůžkem a lehátkem, posílá mě do pokladny. Paní v pokladně to taky neví, jen že lůžko je dražší. Jízdenky má, ale pro rezervaci lůžka musím do ARESu, tam mají i jízdenky. Nevím, co je to ARES. Nakonec nacházím o patro níž další prodejní místo, třetí fronta a je to, mám jízdenku i místenku na lůžka. Ale pořád nevím, co je to ARES.

Je čtvrtek, den odjezdu. Ještě zařídit pojištění, slovenské koruny a zbalit bágl. Nejvíc místa zabírá zimní spacák, nejvíc váží voda na 3 dny. V horách voda nebude. Beru jídlo, stan, zimní oblečení. Spodní prádlo v tmavých barvách, míň se špiní. Kameru. Jinak nic. No a večer jdu na mejdan ke Karlovi Sl. Na mejdan přichází i Fred a jdem na nádraží.

V kupé jsou tři lůžka, na horní bidlo přichází Slovák. Radí nám, ať zalígrujem dveře i na petlici, jinak nás v noci vyberou cikáni. Chvíli kecáme, pak Fred i Slovák usínají. Vlak drncá, rachotí přes ocelové mosty, no prostě spát nemůžu, jen podřimuju. Po 3tí hodině noční v Českém Těšíně přistupují celníci a kontrolují pasy, dost důkladně. Do Liptovského Mikuláše přijíždíme v pátek v 6:40, zpoždění 46min.
Jdem na autobusové nádraží. Líbí se mi nápisy NÁSTUPIŠTĚ, VÝSTUPIŠTĚ. Do Kvačan, k horám, nám to jede v 8:30. Hledáme nějaký otevřený bufáč, na nádraží nic. Fred L.Mikuláš zná, byl tu na vojně. Jdem na náměstí. Vylidněno. Je 7hodin, pátek. Konečně vcházíme do mléčného bufetu. Dáváme si pivo, džus a salát s chlebem.

Do autobusu se s báglem dostáváme snadno a za dotovanou cenu dorážíme do Kvačan, 610m nadmořská výška. Tady silnice končí.
Dávám si preventivně na pravou patu náplast. Je 9h. Stoupáme malebnou Kvačanskou dolinou do vesničky Huty, 789mnm, roztáhlé na několik kilometrů. Skanzen. Je tu i hospůdka. Je vedro, tak si dávám pivo i já, je to dobrý Tatran, žádný Šariš. Chtěli jsme halušky, ale nic k jídlu tu nemají. Ujídáme z vlastního. Dozvídáme se, že tu 14 dní pršelo. Dáváme se do řeči s domorodcem. Dojít vrchem na Štrbské Pleso je jeho sen. Říkáme, že jdem taky nahoru. Diví se, je to prý cesta jen pro ogary. Jsme snad starci? Loučíme se a v 12h jdeme dál.

Na konci vesničky ztrácíme turistickou značku, ale po kilometru jí zase máme. Konečně se noříme do lesa. Pořád ostré stoupání. Bágl mi váží přes 15kg, pěkně se to pronese. Vcházíme do rezervace. Potkáváme nějaké ochránce přírody, odznaky TANAP. Když vidí naší výbavu, zajímá je, kde budeme spát, že nahoře se to nesmí. Fred jim vysvětluje, že projdeme část hřebene a na spaní slezeme do údolí.

Dál stoupáme, stromy nahrazuje kosodřevina, pak skály. Občas jíme, pijeme a hodně se kocháme scenériemi, já kameruju, Fred fotí.
Po skále lezeme na vrchol Sivý. Je to čím dál obtížnější. To by vylezla i bába s nůší, říká Fred. Terén obtížnosti jedna až tři zvládne každý turista. A je to horolezecký instruktor, tak mu věřím. Metr vysoký skalní schod. To přece nemůžu zdolat. Pode mnou sráz, takže zpátky to už vůbec nejde. Bojím se. CTRL-ALT-DEL nikde nevidím. Mám vyzkoušené, že se na rukách na hrazdě nevytáhnu. Tady se ale nedá nic jiného dělat, tak se vytahuju i s 15ti kilovým báglem jednou rukou za kejvací řetěz. Druhou ruku napínám k skalní hraně. Nohou se zapři támhle o ten výčnělek. Který? Ten centimetrový hrbolek? Šlapu na něj, úžasná bota se na něm chytá a fakt drží. Přiáhni se, druhou nohu dej támhle, ukazuje Fred na vyvýšeninku o 1m dále a 0.5m výše. Dělám provaz. Povedlo se.

Vrchol Sivý 1805mnm dosahujeme v 17h. V dálce vidíme hřeben, který nás zítra čeká. Půjdeme na Brestovou přes sedlo Pálenica. Je chladno. Slézáme ze Sivého, naštěstí žádný horolezecký terén. Podle mapy je tu kus pod hřebenem nějaká chatrč. Ale odbočka k ní je jen na mapě. Chvíli se brodíme potokem, prodíráme kosovkou, pak se ale vracíme na pěšinu. Dál se nám už nechce, zůstaneme v sedle Pálenica.
Nejbližší civilizace je 3h cesty. Stmívá se kolem 20té hodiny, takže po 17té hodině by tu ochranáři neměli být, nestihli by sejít dolů. A ráno se rozednívá kolem 4té hodiny, takže do 7mi bude klid.
Po 19h rozbalujeme spacáky. Zem je nacucaná jako houba, dáváme pod spacáky podlážku ze stanu. Jídlo vyndávám z báglu a věším kousek vedle na kosovku. Kdyby přišel mědvěd, aby mi neroztrhal bágl. Proč by ale lezl tak vysoko? Zaleháváme po 20h.

V noci mě probouzí jemný deštíček, pár kapiček do obličeje, je to příjemné. Hned ustává. Co když má ale silnějšího brášku? Může tu být za minutu. Tak rychle stavíme stan, moc nám to nejde, je úplná tma. Za dvě minuty jsou spacáky pod střechou, pak i bágly. Bráška liják nepřišel.

Vstáváme brzo, v 6h už máme skoro sbaleno, když přichází lesní stráž. Jeden starší rozumný, jeden mladý a jeden zarputilý. Museli vyjít ještě za tmy, ve 3 ráno! To je vůle! Vysvětluju jim, že oheň neděláme, kytičky netrháme, odpadky máme sbalené v báglu a přírodě prostě neškodíme. Ten zarputilý je přesvědčený, že přírodě škodí ti, co jí mají rádi. Rozumný nám určuje pokutu na symbolických 100Sk. Nocleh sedlo Pálenica. Ale mají naše jména, takže podruhé už riskovat nemůžeme. Lesníci jdou hledat další a přesně vědí, kdo tu ještě je.

Je krásně, i když chladno. Jdeme na Brestovou, cesta jak po louce. Místy jsou sněhová pole, stranou od cesty. Zespoda se valí mraky, občas nevidíme nic. Velice proměnlivé počasí. V mlhomraku chlad, na slunci teplo. Pohled z Brestové na východ.
Patu mám odřenou a bolí to. Ale bolest je jen pocit. Pocit se dá potlačit. Vypínám mozkové centrum nepříjemných pocitů a je to.
V 7:30 přecházíme Brestovou 1902mnm, kulaťoučký vrch. Potkáváme další, co tu spali, neodhaleni stráží. Chvíli jdu jak po louce, další část hřebene je skalnatá, dost exponovaná. Nejhorší místa, přes Salatín 2047mnm, jsou naštěstí vybavena řetězy. Zase musím pochválit svoji botu, která se udržela vzpříčená ve skalní štěrbině. Jinak byste to nečetli.

Z Baníkovského sedla 2045mnm vystoupáme v 12:11 na Baníkov 2178mnm a pak opouštíme hlavní hřeben. Musíme sejít dolů do Žiarské doliny ke stejnojmenné chatě. Z hřebene nad Žiarskou dolinou je vidět pruh lesa, zničený lavinou. Stromy polámané jako sirky, lavina těsně minula chatu. Nějaká paní říká, že je to hrozné. To není hrozné, to je příroda.
Prudké klesání dolů je dost nepříjemné. Kolena dostávají zabrat, díky báglu. Každý doskok cítím v pravém koleni, naštěstí je to zase jen pocit, noha funguje dál. Kameruju scenérie, lavinu, potůček.

K Žiarské chatě, 1325mnm dorážím v 15:48, Fred dřív. Moje pivo už nemá pěnu. Ale Tatran moc pěny nemá ani čerstvý. Je tu památníček se jmény těch, co nedošli. Relaxujeme. Nocujeme na půdě jakési kolny, je nás tu víc. Za 50Sk.

V neděli ráno vycházíme dost pozdě, v 8:17. Stoupáme do Žiarského sedla. Chvíli pěšina vede korytem potoka, integrovaný dopravní systém se tomu říká. Super boty s Goretexovým svrškem to nevzrušuje. Pak potok mizí a bublá hluboko pod kamením. Vidíme dva sviště.
Z Žiarského sedla, 1919mnm v 10:10 stoupáme dál na Baranec, nejvyšší vrcholek Západních Tater. Cestou po hřebeni se přes nás přehnal černý mrak, plný malých krup. Jemně šustily o skálu, trvalo to asi minutu. Pak slunce, teplo.

Na Baranci, 2184mnm, je spousta lidí. Je tu větrno. Je poledne. Dál jdeme po klesajícím hřebeni směrem do vnitrozemí. Jak klesáme do lesa, přibývá vyvrácených stromů přes pěšinu, někde i několik přes sebe, včetně větví. Prodírat se s báglem je chuťovka.

A jsme dole. Civilizace. Auta, televize, ledničky, zubní kartáček, párové manželství. Metla lidstva.

Jdeme po silnici asi 3km do vesničky Pribylina na autobus. Kolem nás je spousta směšně a neprakticky oblečených lidí, bez báglů a tak. Připadám si, jako bych sem nepatřil. Přicházíme k zastávce. Jedou tu asi tři autobusy do Liptovského Mikuláše za den, poslední za půl hodiny. Máme kliku. Jedeme do LM na nádraží, je neděle večer, šance dostat se do vlaku na Prahu mizivá. Milá paní v pokladně nám ochotně probírá všechny možné spoje a typuje nejpravděpodobnější. Kupujeme si na něj jízdenku. Za hodinu a něco vlak přijíždí. V lůžkové části je volno, ale jedno místo by přišlo na 1000Sk, jeden z průvodčích je navíc nějaký arogantní. Ale daří se nám najít volné lehátkové kupé s ochotným průvodčím. Za 200Sk. Jsme sami dva v lehátkovém kupé v nacpaném vlaku. Až do Prahy. Máme kliku.

V Praze jsme v pondělí po 5té hodině ranní. Jedu metrem. Všichni vypadají nasraně a koukají tupě před sebe. Až na pár čundráků, co se usmívají a vypadají spokojeně.
Doma se vážím. Ubyly 3kg a pár deka masa z paty.

A už vím, jaký je rozdíl mezi lůžkem a lehátkem:

• Lůžko je dražší.
• Lůžka jsou v kupé tři u jedné stěny, protější stěna má umyvadlo.
  Lehátka jsou tři na jedné i na druhé stěně, ale obsazují se maximálně čtyři, když máme bágly.
• Lůžka jsou povlečená.
  Lehátka si musíte povléct sami.
• Lůžka i lehátka jsou v jedoucím vlaku, tudíž se nevyspím.