Naposledy jsem byl ve Slovenském Ráji hodně dávno, ani dvacet mi tenkrát nebylo. Na ty průrvy, kaňony a vodopády se zapomenout nedá. Kombinace pěšího průzkumu a vyjížděk na kole je ideální. Právě tohle nabízí cyklistický klub MIKE.

Odjíždí se obytnou Avií v neděli 13.8. v 18h z Florence. Nejjednoduší je všechno naložit na kolo a odjet na Florenc po vlastní ose. Nakládám oblečení, spacák, boty, jídlo na týden, nářadí i náhradní plášť. Kolo teď váží 42kg. Jízda je dost obtížná, celý náklad je totiž jen na zadním nosiči. Rám se vlní, hlavně v zatáčkách. Snažím se jet tak, abych nemusel zastavit, to znamená dojíždět pomalu ke křižovatkám, ale přece jen ze 14 semaforů na dvou chytnu červenou. Cesta trvá 38min, průměr 21km/h, maximum 44km/h. Je horko, 32^oC.

Avie z Mělníka přijíždí za chvíli. Nakládáme, kola dozadu zvenčí. Kromě organizátora Michala Třetiny a řidiče Slávka jede Jarda Janák, jeho ségra Zdeňka s Vaškem Kociánem, Vašek a Jiřina Frieszovi a veselá Dáša. Dohromady se mnou 9 lidí.

Jedeme celou noc. Hrajeme karty, kvůli horku je otevřené stropní okno a karty bere vítr. Tvrdé pérování zvýrazňuje mezery na betonové části dálnice. Na Slovenské hranici zkouší Dáša, co nezapoměla z Ruštiny, celník to naštěstí neslyšel a tak projíždíme na Slovensko. Později zkoušíme usnout, ale Jára má z toho akorát odražený mozek. K ránu na chvíli zastavujeme u pumpy a spíme.

První den, pondělí

Popojíždíme za Liptovský Hrádok, zastavujeme na pustém parkovišti, snídáme, připravujeme kola. V 10:45 na kolech odjíždíme přes Královu Lehotu podél Čierného Váhu. Slávek jede Avií do cíle dnešní etapy, do kempu Podlesok na severním okraji Slovenského Ráje. Michal se trochu opožďuje, ale lehce nás dohoní.

Cesta je nenáročná, úzká asfaltka téměř bez provozu, podél vody, lehce zvlněná. Z hráze nádrže na Čiernom Váhu tryská na hladinu silný proud, asi kvůli pstruhům. Za nádrží projíždíme kolem několika domečků a tak si nevšimnem, že se říčka rozdvojuje. Držíme se stále vodního toku v domnění, že je to Váh a proto projedeme kolem turistického rozcestníku bez zastavení. Přece ta odbočka vlevo nahoru do kopce rozhodně není naše cesta, když máme jet podle vody.

Jedeme krásným údolím. Cesta se dál větví na dvě jednosměrné, každá po jedné straně říčky. Jednosměrná polní cesta se jen tak nevidí. Jedna z cest je totiž trasa zrušené úzkorozchodné železničky. Vlníme se lehce nahoru i dolů.

A jsou i tady, kolem silnice. Lákavý pohled. Svůdně se červenají. Vykukují ze syté zeleně, jako by říkaly, vem si mě, čekám tu jen na tebe. Dostalo by se na každého z nás. My ale musíme jet, máme hodně kilometrů před sebou. Lehce se pohupují. Sladce vypadají. Nakonec neodolávám, dostaly mě. Zastavuju, rychle kolo na stojánek, nějak to nejde, tak ho pokládám. Chvěju se vzrušením. Dotýkám se první na dosah, je jemně chladivá, lehce trhám, už je moje. Byla opravdu slaďoučká. Ještě jednu a honem jedu, aby mě neujeli. Za zatáčkou ale vidím, že nemusím spěchat, všichni si dávají. Maliny dozrály.

A Michal pořád nikde. Už by nás měl dávno dohonit! Nejedeme špatně? Vyloučeno! Vašek říká: "slunce bylo zepředu, teď je zleva, to je divný". Máme jen černobílou kopii mapy, cesty, potoky i turistické trasy tu mají stejnou barvu, černou. Konečně přijíždíme k turistické tabulce. Je na ní napsáno Ipoltica. Proč Ipoltica, ta se přece vlévá do Váhu z jihu někde u nádrže, to je 6km odsud. A sakra. Že my jsme jinde, než jsme?!

Nevadí, vracíme se po druhé straně Ipoltice, po trase zrušené železnice. Mírné rovnoměrné klesání, rychlá jízda. Nacházíme soutok, správnou cestu a na ní potkáváme i Michala. V 13:30 přijíždíme na rozcestí. Část výpravy pokračuje do Liptovské Tepličky po silnici, je to zhruba 10km. Tam se sejdeme v hospodě u oběda, dám si bryndzové halušky. Michal, Jára, Vašek se Zdeňkou a já volíme cestu přes sedlo. Stoupáme údolíčkem po pěkné lesní cestě. Rostou tu bodláky jako tenisové míčky. Járu zlobí koleno.

Údolíčko se několikrát větví. Na jednom místě uhýbáme příliš doprava, jak se později ukázalo. Je tu ale lepší cesta. Ne nadlouho. Cesta se zhoršuje. Překonáváme padlý kmen. Cesta se mění na pěšinu. Vyjíždíme z údolí, stromy mizí, stoupáme loukou. V dálce je temno a hřmí. Kdesi za obzorem štěká pes a zvoní zvonečky. Po chvíli se vyloupne salaš. Stádo oveček poslouchá pastevce a psa. Pastevec řekne "pojďte sem" a ty ovce jdou. Je 15:30, Jára a Vašek se Zdeňkou obědvají, já a Michal vyrážíme na průzkum, vyjíždíme od cesty po louce na hřeben. Nacházíme žlutou značku, ta ale není ani na staré, ani na nové mapě. Radši se vracíme ke skupince a všichni sjíždíme po strmé kamenité cestě do Liptovské Tepličky.

Na kraji vsi na nás volá domorodec a říká, že nás tu před dvěma hodinami hledal zbytek výpravy. Měli taky přilby, podle toho nás poznal. Jsou u krčmy. Jedeme vsí. Skanzen dovedený do dokonalosti. Původní dřevěné domečky, osídlené původními obyvateli. Je 16:30, v krčmě už naši nejsou, odjeli. Obědy nevedou. Pijeme a pozorujeme místní obyvatele. Obědvám Pardubický perník švestkový, skvělý a osvědčený. Láhev jonťáku, Carbosnack, musli tyčka, to je má celodenní potrava.

Po kratším strmém stoupání jedeme převážně po rovině, přes Hranovnicu. Do další vsi vjíždíme pohromadě v sevřené formaci. Je to cikánská osada. Postávají kolem silnice, jsou jich desítky, 0 až 100letí. Jdou blíž a blíž. Asi si chtějí hrát. Natahují ruce, průjezdní profil se zužuje. Koukám před sebe, šlapu a nekompromisně držím směr. Neprovokuju ani pohledem, okolí si prohlížím periferním viděním. Konečně jsme venku.

Ještě pár kilometrů a jsme v kempu. Ujel jsem 82km, čistý čas jízdy 5h, průměr 16.2km/h, maximum 57.1km/h, nastoupáno mám 1260m. Slávek s Avií je tady taky. Potkali jsme i Lenku s malým Simonem, známe se ze Švýcarska, jsou tu na dovolené. Je tu sice sprcha, ale s dokonale ledovou vodou. A všude tabulky, že voda tu není pitná. Vaříme z vlastních zásob. Dávám si chleba s máslem a sýrem, na bábovku od Lenky nabízím šlehačku.

Slunce zapadá. Na severu se krásně rýsují Vysoké Tatry. Frieszovi staví stan, většina lidí spí v Avii, já a Michal zůstáváme pod širákem, u lesa vedle kol. Kemp je vcelku klidný, tak spíme bez problémů.

Druhý den, úterý

Silnice dlouho stoupá lesem, spousta zatáček. Problémy má Jára s kolenem a Dáša, protože je to do kopce. Až do sedla Kopanec, 987mnm. Pak krásný sjezd k parkovišti pod jeskyní. Michal zůstává u kol, ostatní jdeme lesem do kopce k jeskyni. Je tu dlouhá fronta a za filmování v jeskyni chtějí 300Sk, ne dát za propagaci, ale zaplatit! Přitom je tam špatné světlo, plno lidí, musí se jít v davu, no prostě filmovat se ani nedá. Radši si kupuju profesionálně nasvícené fotografie. V jeskyni je led, protože sem v zimě zhora nateče studený vzduch. Je to vlastně přírodní známa "díra na zimu". Přechod z venkovního 30ti stupňového vedra na -2^oC je osvěžující.

Obědváme v restauraci u parkoviště. Obsluhují tu pravděpodobně brigádnice. Dlouho trvá, než jednu ulovíme. Přináší jiné pití, než jsme si objednali. Pak nese dva talíře polívky. Jedna je pro mě. Čekám, že obejde stůl a položí talíř přede mě. Ne, nahne se přes dva lidi. Musím vstát a pro talíř se natáhnout. Sedám si a chci jíst. Ale brigádnice drží ještě jeden talíř a už se jí klepe natažená ruka. Říká, ať ten talíř podám dál! Je milá a příjemná, ale úplný pako. Halušky nemají.

Simon si nemůže vybrat ze dvou druhů zmrzliny, tak dostává obě. Zpátky jedeme po silnici přes Stratenou do Dedinek. Je tu i silniční tunel, Dáša se Simonem zkouší ozvěnu zvlášť ostrým ječením. Ušní bubínky mě přestávají bolet brzo po výjezdu z tunelu. Ve stoupání doháníme dva cykloturisty, jeden plně naložený, druhý jen tak, na horském kole. Ten když nás vidí, zrychluje. Přesto ho předjíždí Vašek, který navíc tlačí Simona. Cizí cyklista to nemůže přenést přes srdce, jde ze sedla a zase je předjíždí, ale byly to jeho poslední síly.

V Dedinkách se krátce koupeme v přehradě. A jedeme k sedačkové lanovce. Sedám si, obsluha věší kolo na háček pro lyžařské hůlky. Lanovka nejprve stoupá z Dedinek, 850mnm, na 958mnm, pak klesá do údolí a zase stoupá přes vrchol 1112mnm, klesá na Geravy, 1072mnm. Délka lanovky je 1951m, cesta trvala 18min. Ušetřila nám stoupání 222m po kamenité cestě.

Z Gerav jedeme napříč Slovenským Rájem po pěkné lesní cestě, míjíme vrchní konce známých roklin. Ke konci delší sjezd. Jedu s rezervou. Předjíždí mě Dáša a zatáčku bere štěrkem na vnějším okraji silnice, smykem na přední i zadní kolo. Za chvíli Jára jede po předním kole, zadní ve vzduchu, takže nemůže brzdit a naráží ramenem do stromu, ale dobře to dopadlo. Ujel jsem 52.9km, čistý čas jízdy 3h 35min, průměr 14.7km/h, maximum 53.3km/h, nastoupáno mám 973m.

Večer jdu s Dášou do krčmy, protože je jí smutno. Hospůdka je pěkná, dřevěná kovbojská putyka, včetně dveří lítaček. Je tu zákaz kouření a mají i něco k jídlu.

Třetí den, středa

Většina kamenů i klád drží, ale některé jsou kejvací. Jdeme po kládách podél i napříč, někdy si připadám jako medvěd v cirkuse. Nejlepší se mi zdá přeběhnout rychle, odpadá tím problém s udržováním rovnováhy. Když běžím rychle, nestačím díky setrvačnosti rovnováhu ztratit.

A když se skály sevřou, roklina se hodně zužuje a potok je hluboký, pomůže dřevěný můstek ze dvou klád s přibitými špriclemi.

Kolem vodopádů pak většinou vede kovový žebřík. Každý vodopád je úplně jiný, něčím zajímavý. Okienkový vodopád má v horní části skalní tunýlek, okénko.

V okénku se přidržím řetězu, abych nesletěl zpátky dolů ke kamarádům pod žebříkem. Mokrá skála by mohla uklouznout.

Výstup roklinou Suchá Belá trvá zhruba dvě hodiny, je tu 6 větších vodopádů. Vystoupali jsme přibližně 400 metrů. Dál jdeme po žluté a pak po červené značce na Kláštorisko. Dnešní trasa má tvar osmičky, s křížením právě tady. Dáváme si oběd, halušky nemají, a pak odpočíváme na louce. I když jsem se nenamočil, s chutí sundávám boty. Lebedíme si asi hodinu, do půl jedné a pak jdeme po žluté, nejdřív po louce a pak strmým svahem dolů k Bielemu potoku. Michal nám ukazuje ústí rokliny Kysel. Její dolní část je po požáru v r.1976 uzavřená.

Podél Bieleho potoka jdeme po vodorovných stupech a lávkách. Potom stoupáme Sokolí dolinou. Je to nejpříkřejší roklina ve Slovenském Ráji. Přicházíme k impozantnímu Závojovému vodopádu. Při pohledu na dlouhé žebříky a můstky vysoko nade mnou se mi tají dech. Hned první žebřík nevede podle skály, ale visí v prostoru a navíc je do oblouku. Lezu a nedívám se dolů. Držím se křečovitě. Ještě je kritické ze žebříku vystoupit a už jsem na první lávce přes vodopád. Trochu kameruju a lezu na další žebřík. Ten už je naštěstí podél skály. Můstků a žebříků je tu ještě několik. Celkem je vodopád vysoký 70 metrů, jsme teď ve výšce 25ti patrového domu. Lidi dole se už nedají rozeznat.

Celkem jsme Sokolí dolinou nastoupali 430m. Jára tu potkal dvě odvážné Polky. Cestují samy a ubytovaly se u cikánů, podle doporučení svých kamarádek. Možná mají, na rozdíl od nás z kempu Podlesok, i teplou sprchu. Nebo je po návratu čeká studená sprcha?

Zase hřmí. A Michalovi vypadává noha, nějaká skrytá vada materiálu, bohužel už po záruce. Ostatní jsou unavení a bojí se bouřky. Takže okruh po žluté značce k Obrovskému vodopádu jdu jen s Járou. Ostatní jdou napřed na Kláštorisko. Kromě vodopádu a krásné části rokliny Kysel vidíme, tentokrát shora, i uzavřenou dolní část rokliny Kysel.

Když přicházíme na Kláštorisko, právě odchází Michal a Dáša. Jdou rovnou do kempu. Já a Jára sejdeme ještě dolů k Hornádu. A podle řeky prielomom Hornádu. Je tu lanový most, ale nedá se rozhoupat, je moc mohutný.
Doháníme dvojici, asi Poláci. Jenom podle citoslovců se to těžko pozná. Ona se hrozně bojí na exponovaných místech. Jsou tu řetězy, takže člověk nemůže spadnout, ale nepříjemné to opravdu je. Za chvíli jsme dorazili k zvlášť pěknému místu, mřížovité stupy jsou v kolmé skále vysoko nad řekou. Skála je místy i převislá a řetěz provislý, takže visíme nad vodou. Kameruju Járu.

Doháníme další lidi. Jsou to příjemní Slováci, takže nám v hovoru cesta ubíhá. A právě tady se musela přehnat ta bouřka, co jsme jí slyšeli. Jdeme blátem, mám zaprskané celé nohy. U Hrdla Hornádu opouštíme řeku a jdeme ke kempu. Proti nám zapadá Slunce, je skryté za mrakem. Úžasné barvy. Mrak má jasně rudý obrys, obzor je lehce oranžový. V kempu jsme v 19:30. Odbahnit.

Jíst jdeme do "koliby". Dostáváme jídelní lístek, 6 listů. Vybíráme, vybíráme. Konečně se zase objevuje obsluha. Začínáme objednávat ale číšník říká, že nic z toho nemají. Proč nám to teda ten blb nosil? Diktuje pár blafů, co může přinést, studené mísy ke snídani a tak. Nakonec dostávám nějakou omeletu s bramborem. Talíře s jídlem těch šťastnějších kolují kolem stolu. Hlad mají všichni. Pití se tu nosí až po jídle. Číšnice zase nese něco jiného. Na dotaz, co že to nese, si ke sklenici čuchá. Čekám, že se i napije. Na další objednávku jídla reaguje slovy "vajíčka už nejsou". Za chvíli přichází zase a říká, že došly i brambory. Vysíláme malého Simona, aby řekl, že má hlad a ukecal je. Povedlo se, téměř okamžitě dostává plný talíř brambor. Sice samotných, ale i to je úspěch. Kolibu právě opouší skupina hostů, jdou kolem našeho stolu. Jeden z nich říká: "podívejte se, naše brambory, čekali jsme na ně dvě hodiny a dostali je oni".

Čtvrtý den, čtvrtek

Hned vedle je pekárna, vůně nás vtáhla dovnitř na neplánovanou svačinku. A jedem dál, kousek po E50, ale brzo odbočujeme a supíme do kopce k Vrbovu. Tady je přírodní termální koupaliště. Je tu několik různě teplých bazénů, nejteplejší má 38^oC. Voda obsahuje síru a léčí klouby. Namáčím všechny, které mám.

V areálu koupaliště se shromáždili pravděpodobně všichni slovenští podnikatelé. Jídla všude dost, dokonce nám ho iniciativně sami nabízejí, nemusíme prosit o vařené brambory. Dávám si bryndzové pirohy.

Rochníme se do 15h a pak jedem na Kežmarok. Na začátku Kežmaroku máme odbočit doprava, ale křižovatka nemá žádné ukazatele, to je divné. Jedeme dál podivnou silnicí, je nezvykle široká a bez provozu. Po pravé straně prodejna potravin s nápisem ARMA. Potkáváme zelenou V3S. Přijíždíme k závoře. Je tu vojenský výcvikový prostor a dál nesmíme. Radíme se ještě s vojáky u brány, kudy vede civilní cesta.

Trochu se vracíme a jedeme přes nezvykle honosnou a starou obec Tvarožná. Pak odbočujeme k obci Hradisko na kraji vojenského prostoru. Jako by se tu zastavil čas. Na poli ořou koně. Zastavujeme se v tom krásném skanzenu. Míjí nás koňmi tažený žebřiňák s fůrou sena. Nahoře sedí tři děti. Za vozem jde brzdař, z kopce zkušeně přibrzďuje, aby si nepřejel koně. Od domku vyjíždí další koně, táhnou mechanickou sekačku a obracečku. Za nimi jde mladík s kosou.

Ani se nám nechce věřit, že tu začíná cyklostezka. Ale značení v terénu téměř žádné. Přejedeme louky, jedeme lesem. Je to terénní jízda, občas louže, padlé kmeny, kopřivy. U cesty je bedla, větší než má přilba. Vyjíždíme z pralesa, otevřela se krajina. Před námi je Levoča. Hyzdí jí panelové sídliště. Jedeme po rovné louce, je to z kopce, svištím po trávě rychlostí až 50km/h.

Projíždíme okrajem Levoči, za chvíli jsme v kempu v Levočské dolině. Pěkná travička, stín pod stromy, teplá sprcha. V restauraci příjemná obsluha, mají skoro všechno kromě halušek. Je sice nedostatek půllitrů, ale Jára iniciativně posbírá prázdné a jde s nimi do kuchyně skamarádit se s číšnicí. Když chceme platit každý zvlášť, číšnice říká, že si zapoměla kalkulačku. Jarda hned, já pro ní skočím, a běží do kuchyně. Pak Jára počítá, jako by byl vrchní od narození a číšnice jen vybírá peníze. Sehraná dvojka.

Ujel jsem 55.5km, čistý čas 3h 36min, průměr 15.2km/h, maximum 61.8km/h, nastoupáno mám 729m. Spíme s Michalem pochopitelně venku, spacáky vedle kol. Kempem prochází celou noc hlídka. Každou chvíli kolem mě běží pes a funí. Hlídač na mě posvítí baterkou. Ale nespí se tu dobře ani v autě, všichni jsme se shodli. Nějaké divné geomagnetické pole.

Pátý den, pátek

Jedeme na Spišské Vlachy. Podél cesty je zase malá cikánská kolonie. Chatrče stlučené ze dřeva a z plechu, kolem nepořádek. Ostatně podobný bordel je i kolem nás, když snídáme někde na parkovišti po noci pod širákem. Cikáni jsou vlastně celý život trempové, to není zas tak špatné, jak to zvonku vyzerá. Nikde nikdo není, tak kameruju, ale radši skrytě.

O kus dál zase stejná kolonie, ale tady jsou všichni doma, vlastně před domem. Jeden po nás hází kámen. Proletí příkopem a trefí Zdeňku do kola. Letmo prohlížíme Spišské Vlachy a pokračujeme na Spišskou Novou Ves. Stoupání a velká cikánská kolonie. Přesto, že je 34^oC, jedu do kopce dost rychle, cikáni lelkují okolo silnice a zjevně nemají do čeho píchnout. Nebo do koho. Naštěstí nejsou agresivní, ani hraví.

Cesta je dost úmorná. Vyjet na kopec, sjet dolů, projet vsí a zase na kopec. Ve Spišském Hrušově překračuju povolenou rychlost o 21km/h, ale omezení na 40km/h snad platí jen pro motorová vozidla.

Na náměstí ve Spišské Nové Vsi odpočíváme ve stínu. Jára se seznamuje s místními dívkami, ale pak od nich chce jen vědět, kde je tu nejlepší cukrárna. Našli jsme jí a stojí to za to. Spousta pohárů, krásně barevně nazdobených, to se jen tak nevidí. Užíváme si, protože nás čeká přibližně 15ti kilometrové stoupání.

Ve vesnici Novomeská Huta stojí Michal na odbočce, tady by se dalo jet po cyklostezce na Dedinky. Nějak nám to v tom horku nedochází a jedeme dál po silnici. Přes hodinu stoupáme a tvrdě makáme. Je 35^oC ve stínu, ale stín je jen občas. Naše organizmy to snášejí normálně, v Praze na vedro umírá 17 lidí, a to je tam jen 33^oC.

Větší nebezpečí je od řidičů. Za Michalem jede dlouho náklaďák, pak ho předjíždí, ale v pravotočivé zatáčce ho zavírá a málem přejede zadním kolem, Michal unikl do příkopu.

Konečně jsme na vrcholu, v sedle Gajnár, 1023mnm. Nastoupali jsme kolem 500m. Čekáme na sebe a jedem dolů. Klesání je mírné. Přijíždíme ke koloně aut, lekám se, co se stalo. Ale to jen policie uzavřela silnici kvůli nějakému závodu. Ty auta přejely celé sedlo zbytečně, přes 20km, dole nebylo žádné upozornění. Bordel. Nás pustili. Máme to 5km po trati rallye Gemer, závodní auta jedou za námi, mají tu být už za 15 minut. Bordel. Alespoň máme diváky. Ale stihli jsme to, uzavírací vozidlo přijíždí do cíle těsně po nás.

V cíli u osady Rakovec je zase bordel. Auta přijíždějící a odjíždějící se vzájemně blokují. Michal a Vašek se Zdeňkou jedou napřed, já a Jára ještě chvíli pozorujeme. Ptáme se na další průběh závodu, ale každý pořadatel je ten hlavní a říká něco jiného. Jára se dává do řeči s jednou posádkou, ale ti pak nedojeli. Další kolo se má jet až po 18h, nechce se nám čekat. Jedeme za ostatními, doháníme je v hospůdce ve Mlynkách.

Po 17h už jsme v kempu v Dedinkách. Nacházíme Avii. Slávek s Dášou odjíždějí na rallye, aby stihli další kolo. Jdu si zaplavat. Ujel jsem 85.2km, čistý čas 4h 35min, průměr 18.7km/h, maximum 61.4km/h, nastoupáno mám 1360m.

Noc je děsná. Spím ve svahu a pořád mi klouže spacák dolů. To ale tak nevadí. Je tu rámus. Lidi kolem hulákají, jezdí tu i motorky, svítí lampy. Žádné příjemné usínání při hře na kytaru.

Šestý den, sobota

Prohlídky jeskyně jsou každou hodinu, je 10:30, zbývá odhadem 10km, to by se dalo stihnout do 11ti. Zrychlujeme, ale je tu 6km stoupání. Pak ale 2km klesání, vesnice Roštár. Je 10:50, vidíme za polem kostel v Ochtiné a přes pole zkratku. Radši volím silnici, je to jistota. A taky že jo. Přijíždíme na křižovatku. Ochtiná vpravo, jeskyně rovně. Tak kudy?

Jedeme rovně. V příští vesnici, Štítnik, se ptáme domorodce. Jeskyně je nahoře na kopci, přes Ochtinou nám jet nedoporučuje, je tam špatná cesta. Poslechnem ho a jedem podle šipek po silnici. Další úmorné stoupání. Doháníme a předjíždíme první skupinu. Po asi 8km stoupání jsme u odbočky do lesa a po 2km u jeskyně, Jára první, ale praskl mu drát v zadním kole. Je 12:00. Zamykáme obě kola a právě stíháme prohlídku. Zvláštností jeskyně jsou miniaturní krápníčky, všelijak zakroucené. Vypadá to přesně tak, jako když klíčí brambory. Prohlídka trvá 40 minut. Brambory, brambory, brambory.

Vycházíme z chládku jeskyně do vedra venku. Přijela první skupina, to je Dáša a Frieszovi. Kde je Vašek se Zdeňkou a s Michalem? První skupina jde na prohlídku v 13:00. Já a Jára čekáme, jíme, hlídáme kola. Další prohlídka skončila. V 14h odjíždíme. Jára pojede lesem přes Ochtín, má horské kolo, a já po silnici. Sraz v Štítniku, odkud chceme pokračovat přes Rožňavu. Snad někdo z nás potká zbytek výpravy. Dáša a Frieszovi jedou taky necestou lesem, ale pak rovnou domů.

Michala potkávám já. Skutečně se potkal s Vaškem a Zdeňkou, jeli přes Ochtín, lesem nahoru, ale cesta nebyla značená a tak po dvou hodinách úmorné jízdy skončili zase v Ochtíně. Domorodci jim sice ochotně radili, ale cesta byla složitá. Vašek se Zdeňkou se na jeskyně vybodli a jeli rovnou na Rožňavu. Sice si chtěli zajet cestou na koupaliště, ale bylo jen na mapě, ve skutečnosti zrušeno před více než 20ti lety. Proto jim domorodka říkala, žiju tu od narození, ale žádné koupaliště tu není. Byla moc mladá.

Michal jede k jeskyni, já pokračuju do Štítniku. Čekám dost dlouho. Konečně Jára přijel a nadává. Cestou v lese ztratil turistickou značku, cesta tam vůbec vlastně nebyla. Praskl mu další drát, má pěknou osmu a zhoršuje se to. Jedeme do Rožňavy a marně hledáme opravnu. Jdeme alespoň do zahradní restaurace a pijeme jednu limonádu za druhou. Čekáme na Michala.

Michal skutečně přijel a kolo Járovi provizorně vycentroval. Je 36^oC. Jedeme do Gemerské Polomy, kde odbočujeme na nekonečné stoupání. Jelikož mám výškoměr, nepropadám panice. Vím, že ta serpentina, která po hodině stoupání vypadá jako určitě poslední pod vrcholem, má ještě asi tak dvacet sestřiček. Járovi dochází jídlo. Nabídnutou musli tyčinku odmítá. Jí všechno, co mu zbylo, včetně šumivého celaskonu. Tabletky si sype do pusy, nadrobený prášek mu padá do očí a šumí a pění. Po chvíli dojede k pramenu u silnice, tak pije. Nedávno spolknuté tabletky začnou šumět, v puse má pěnu. Jára sbírá síly a na sedlo Sulová, 909mnm, dojíždí půl hodiny po mě a Michalovi. Dávám mu musli tyčku, už neodmítá a jedem dál.

Ze sedla jedeme lesní cestou, je to cyklostezka a včera tudy vedla rallye, tak snad je to průjezdné. Ještě sice o 100m vystoupáme, pak je ale divoký sjezd do osady Rakovec. Ve Mlynkách ještě malé občerstvení a za šera s blikačkou dojíždíme do kempu v Dedinkách. Ujel jsem 114,5km, čistý čas 6h 3min, průměr 19km/h, maximum 64.1km/h, nastoupáno mám 1924m.

Teplá sprcha a příjemná večeře v restauraci, ale halušky neměli. Noc je o trochu lepší, je tu diskotéka, takže místo opileckých křiků rytmická hudba. To už se dá spát.

Sedmý den, neděle

Doma jsem před 22h. Po dlouhé době v posteli. Spí se mi špatně. V místnosti je dusno, postel je měkká. Nejsou vidět hvězdy. Ráno mě neosvěží rosa. Zato je ticho, jako v pustém lese. A neolizují mě žádná zvířata.