"Hoď kamenem, kdo jsi bez viny," říká jedno staré přísloví a já vás prosím, abyste kameny nechali ležet. Možná byste neodolali pokušení. Je mi pětadvacet a jsem pět let vdaná. V podstatě štastně. Můj muž je hodný, má mě rád, nikdy jsme neměli žádný větší problém. Dokud se neobjevil David. Petr, můj manžel, je takzvaný rodinný typ, rád se rýpe v zahrádce, pořád něco opravuje na domě, nejčastěji ho vidím v teplákách se šroubovákem v puse. Mám s ním pocit bezpečí a zázemí. David, můj kolega, je úžasně chytrý a schopný kluk, organizátor, odborník ve svém oboru. Pracuje se mi s ním výborně. Táhne mě nahoru, a to je fajn pocit. Těžko říci, co potřebuji k životu víc. Realita je taková, že nechci přijít ani o jednoho. Můj život je tak trochu schizofrenní. Dny s Davidem, noci s Petrem. To ovšem zdaleka není nejhorší.

Mám velmi náročnou práci a volnou pracovní dobu, takže můj muž nemá příliš přehled kde a s kým právě jsem. Není mu nijak divné, že se občas vrátím domů až hodně pozdě. V podstatě jsem paní svého času, žiji si, jako bych byla svobodná. Není divu, že Davida tedy nenapadlo, že někde čeká někdo, kdo mě má rád. Neptal se a já neměla odvahu o tom mluvit. Myslí si, že moje manželství je jen formalita, a podle toho se chová. Seznámil mě s celou svojí rodinou, otevřeně mluví o tom, jak se vezmeme a budeme mít děti, plánuje společnou budoucnost. A já si připadám jako v kleštích, když si večer lehám vedle Petra a ten mi říká, jak se na mě těšil. Je mi jasné, že tenhle dvojí život nemůžu žít do nekonečna. Bojím se, že jednou všechno praskne a mě opustí oba dva. Musím se rozhodnout. Ale, proboha, jak, když je mám oba tolik ráda?

Napsala Marcela, Příbram