![]() | Pyreneje 2005 - od Atlantiku ke Středozemnímu moři |
26.7.-10.8. 2005![]() ![]() Na konci textu je odkaz na všechny fotky. 26.7. večer jsme Avií odjeli z Prahy. 27.7. ráno jsme byli na parkovišti před Heilbronem v Německu. Přijela sem vojenská kolona US armády. ![]() Trochu jsme se báli je fotit, nakonec jsme se osmělili.. 28.7. v 15:30 jsme konečně po dlouhé jízdě rychlostí cca 65 km/h přes celou Evropu dorazili na pláž Ondres v Baskicku, na jihozápadě Francie. Moře dobře vlnilo, taxme do něj ihned naskákali. ![]() Spát jsem chtěl za písečnou dunou nad mořem, ale deštík mě probudil a zahnal do Avie. 29.7. jsme (někteří po ranní mořské koupeli) hupli radostně na kola. Ale deštík odjezd pozdržel až do 11h. Vyjeli jsme kolmo kolmo (první je dopravní prostředek, druhé je úhel 90o) od moře. Krásně jsem projel přes Ondres, až jsem byl podezříván, že jsem si trasu v noci nacvičil. Orientační úspěch mě povzbudil, takže jsem ma konci St Martina odbočil podle citu vpravo mezi vilky a úspěšně narazil na polní asfaltku. Tím jsme se vyhnuli, tedy ti, co jeli se mnou, kousku frekventované N117 (=D817), kterou jsme pouze křížili. Pěkná asfaltečka, tato byla už na mapě, se krásně vlnila krajinou a míjeli jsme spoustu neznačených rozcestí. Jedno blbě. Nevím kde. Prostě cesta končila závorou - soukromý pozemek. Závora šla podjet, ale co když na druhém konci pozemku bude plot a pes? Radši jsme couvli o párset metrů a odbočili na jakous cestu. Prašnou. Měli jsme namířeno dolů k řece Adour, k St Barthelemy. Taxme jeli nějakým údolíčkem, logicky se muselo "vlévat" do údolí řeky. Po nějakém kodrcání jsme vjeli na asfalt a po pár km byli u řeky, pravda, poněkud západněji. Jen o pár km. Jeli jsme tedy proti proudu, pak přes most do Urtu. Po podjetí dálnice A64 jsme dorazili ke křižovatce s hlavní silnicí. Měli jsme jet vlevo, což ostatní učinili. Mě se po hlavní nechtělo. Rovně vedla jakási úzká místní asfaltka, strmě vzhůru. To je ono, alespoň poznám víc Baskicko. Cesta se kroutila přes malé neznačené skromné vesničky, křižovatky taky neznačené, ale rozhledy do kraje úžasné. Město La Bastide-Clairence, které ostatní projížděli, jsem viděl pěkně z nadhledu. Nakonec jsem sjel k jiné hlavní silnici D21 a objel Hasparren severně, z hlavní jsem opět odbočil strmě vpravo vzhůru po D622. Ze vsi Cimes byl zas pěkný rozhled. Po D22 a hned po D420 dolů do údolí a vystoupat do městečka Cambo. Městečko vypadalo starobyle, taxem se tam trochu porozhlídnul. Sotva jsem pak ujel pár set metrů, ještě ve městě, spustila se průtrž, sotva jsem stačil zajet pod velký strom. Po 20 minutách už jsem neměl kam uhnout, strom propršel. Naštěstí už jen mžilo, jel jsem dál. Další zajímavé městečko bylo Espelette. Silnice sice vedla obchvatem, já ale zajel do starého centra. Byl tu nějaký jarmark, spousta lidí, stánky. Ještě jsem zajel na nějakou silničku severně z městečka, ale nikam nevedla, jen do kempu, vrátil jsem se. Přejel jsem hrbek Col de Pinodieta, jen 176 mnm, ale stoupání to bylo. O kousek dál, před městečkem Ainhoa, už čekala Avia, zase mžilo. Popojeli jsme ještě do boční silničky a spali v Avii. Qůli nejistému počasí, ale i qůli tomu, že podél silnice byly úplně všude plůtky a za nimi krávy. Byl i problém jít se někam vypustit. ![]() ![]() 30.7. ráno jsme projeli Ainhoem a sjeli z kopce dolů do Dantxarinea, hraniční Francouzsko-Španělské vesnice. Takže už jsme ve Španělsku, a stále v Baskicku. Počasí pořád nic moc. Odbočili jsme vpravo na silničku do kopce. Hurá, konečně kopec, zahřejeme se. Cestou jsme viděli zajímavé ohrazení pastviny, taras ze svisle zapuštěných kamenných plátů. Vystoupali jsme do zajímavé vesnice Zugarramurdi. Silnice tu končila na minináměstíčku před kostelem. Kudy teď? Zvolili jsme nejpravděpodobnější cestu mezi domy. Nejdřív to vypadalo, že jedeme někomu na dvůr, pak se ale ulička změnila v silničku a ostře, opravdu ostře stoupající serpentinou se vykroutila z objetí vesničky. Směr Etxalar. ![]() Vesnička byla za chvíli hluboko pod námi, hodně daleko vzadu na obzoru se ztrácel Atlantik. Pyreneje začaly. Na prvním sedýlku (Urbiako lepoa 430 mnm) protivně fičel vítr, ale počasí se ostře změnilo. Horko. Po téměř opuštěné uzoučké silničce, naštěstí asfaltové, jsme se přehupovali přes hřebeny a zas ostře sjížděli do příčných údolíček. Horko. Vyhledávali jsme stín. Rozhledy krásné, oblé kopce na všechny strany. Občas nějaká odbočka, většinou neznačená, na mapě nic. Snad jediná značená odbočka byla na Etxalar, tam jsme ale nejeli. Něčí defekt umožnil ostatním občerstvení z vlastních zásob ve stínu několika stromů. Sjeli jsme dolů do údolí, vlevo po hlavní silnici a hned vpravo do vesničky Arraioz. Napajedlo! Voda! Zasyčelo v nás hodně litrů. Irurita. Tady z hlavní odbočujeme vpravo na silničku NA174 a do hor! Tohle stoupání už znám z minulé výpravy, ale kdo tu jede prvně, je psychicky zdeptán. Po celodenním putování ještě tenhle výšvih do 984 mnm, nekonečně zatáček. Během stoupání se naše skupinka postupně roztrhala na jednotlivce. Cestou potkávám tři typické Basky. Jdou proti mě po silnici, v ruce tlusté sukovice jako zbojníci v Mrazíkovi. Zblbnut médii, potím se strachem a šinu se do kopce proti nim. Koukám do země a dělám se neviditelným. Čekám úder ETY. Ale oni přátelsky zdraví a mávají. Potkávám ještě nějaké koně a krávy, na sedle Artesiaga (984 mnm) pak stádo ovcí. Cesta ze sedla je příjemnou odměnou za stoupání. Sjíždíme až k silnici od St.Etienne a pár set metrů vpravo je na parkovišti Avie. Tady budem nocovat. Les i potok tu je. A je krásně teplo, konečně se pořádně vyspím pod širákem. Prdlajs. Kolem Avie brousí oprsklá liška. Strach ze vztekliny nás zahnal na noc do Avie. ![]() ![]() 31.7. ráno jsme začínali sjezdem podle řeky Arga do Zubiri. Ještě jsem si projel Eugi u přehrady. V Zubiri byl nezvyklý ruch. Spousta poutníků i cyklistů se valila směrem k Pamploně. My jsme ale odbočili vlevo a jeli proti všem. Poutníci šli krajinou po přepychové stezce, často kamenné nebo asfaltové. ![]() ![]() Na stezce byl symbol slunečních paprsků a šipky jedním směrem. Svatojakubská cesta do Santiago de Compostella. Na silnici to až tak přepychové nebylo, docela provoz a nepříliš široká silnice, bez krajnice. Až po 22km od Zubiri hlavní silnice vedla dál do Francouzského StJean a my odbočili vpravo na vedlejší. A v Aribe zase vlevo na místní silničku, prudce nahoru. Orbara, Orbaitzea. Vlevo náhon, po chvíli nad námi velký akvadukt, betonový monolit. Díky kochání, focení a různému tempu jsme opět jeli jednotlivě. Vystoupal jsem až k rekreační zóně kolem jezera Embalse de Irabiako. Pak cesta klesla dolů o 200 m. Asfalt skončil. Přehradní jezero má několik fjordů s přítokem a nějak jsem si nebyl jistý, jestli už jsem u přítoku, podle kterého mám jezero opustit. Značení tu nebylo a zajet jsem si nechtěl, taxem dlouho váhal. Posílen Tatrankou jsem vyrazil. Dál kolem jezera. Správně. Kamenitá lesní cesta neměla konce. Už mě brnělo fšechno. Konečně parkoviště a začátek asfaltu. A hned ostré stoupání. Alespoň to nedrncalo. Po několika stech nastoupaných výškových metrech jsem vyjel z lesa, v dálce nahoře už byl vidět holý vršek. Celkem nějakých 500 m nad jezerem jsem dosáhl sedla Tapia, 1340 mnm. Fičelo tu řádně. Sjeli jsme se tu dva. Daleký rozhled. Sjezd dolů byl rychlý a přehledný, Avii jsme našli po 10 km, ještě před Ochagavií. Touha vyspat se na čerstvém vzduchu byla silná. Konečně pod širákem, ale několikrát jsem se vzbudil, protože ke mě zavanul pach lišky. Taky to mohl být pach psů z nejbližšího stavení. Nebo někomu smrděly boty. ![]() ![]() 1.8. Ráno jsme postupně, jak jsme kdo měl sbaleno, dojížděli zhruba kilák do Ochagavie. Starobylé městečko. Chvíli jsem tu očumoval, projížděl se po kočičích hlavách bočních uliček. Zataženo. Vyrazil jsem na jih, údolím Salazar. Začalo jemně mžít. Široká silnice, provoz téměř žádný, mírně z kopce. A už je to tady, průtrž. Asi dvě minuty, poblíž zrovna žádný úkryt. Konečně vesnička Guesa, vletěl jsem do autobusové čekárny, právě když přestalo pršet. Ještě jsem chvíli, asi tak jednu Tatranku, počkal. Pokračoval jsem boční silničkou z údolí vlevo na východ. Stoupání, docela zahřálo, pak krátký sjezd do Vidangoz. Tady by se dalo zřejmě odbočit vlevo dál do hor a jet na sever, snad příště. Tentokrát jsem pokračoval malebným údolím do Burgui a tam hned vlevo na sever po hlavní silnici. ![]() Mírně stoupající široká silnice, opět bez provozu. ![]() Na poli tu rostly zajímavě vybarvené plodiny. Po 9km jsem odbočil vpravo zas na boční silničku a stoupal a stoupal. Po 500 m výškových konečně horizont. Na kopečku kostelík. A poměrně hluboko dole v údolí městečko Anso. Nad údolím tu kroužilo asi 10 velkých dravců. ![]() Sjel jsem dolů skoro k Anso a zkoumal, kterým údolím zítra pojedeme. Projel jsem kamennými uličkami mezi kamennými domy Anso a pak zbývalo 14 km stoupání roklinou do Zurizy. Poslední soutěska a Zuriza je tu jako na dlani. Kemp, Avie. ![]() ![]() 2.8. je v plánu údolí Hecho. Možná by se dalo jet přímo ze Zurizy přes hory k La Mina, ale mapy se různily, cesta přes sedlo kolem 2000 mnm nejistá, kdoví jestli vůbec nějaká. Zataženo, větrno. Taxme vyměkli a jeli trasu mnohem delší, ve tvaru písmene U, avšak zaručeně asfaltovou. Projeli jsme opět Anso. Kaňonovitou silničkou s kamennými tunýlky přes sedýlko do vedlejšího údolí Hecho, přes stejnojmenné, jak jinak než kamenné městečko. A stoupání na sever, proti je poměrně silný vítr, v jednom tunýlku jsem si připadal jako v aerodynamické zkušebně, ale procpal jsem se. Údolí se sevřelo do soutěsky a byl od větru pokoj. Vystoupal jsem 14 km od Hecha. Krásné pohledy na okolní velikány. ![]() Říčka tu má hnědočervenou barvu Poobědval jsem Pardubický Medový Perník a jel zpátky. ![]() Projel jsem celou soutěskou dolů, zase bylo na co koukat. Za soutěskou jsem přejel na druhou stranu potoka, vedla tu jakási cesta. Makadam, tedy kamínky zaválcované do jílu, jede se po tom jako po hrubém asfaltu. V Hechu jsem se vrátil na silnici a jel dál širokým údolím na jih, zase kvalitní široká silnice bez provozu, po větru, z kopce, prostě relax. Až k odbočce na Jasu. Je tu i Jaca, město, tohle ale byla vesnice Jasa. Jelikož hlavní údolí tu vedou kolmo k Pyrenejskému hřebeni, od severu k jihu, byla tato silnička směrem na východ poměrně krkolomná, napříč údolími, pořád nahoru a dolů. A to hodně. Cesta z Jasy do Aisy asi moc používaná není. V Jase jakoby silnička končila. Žádné dopravní značky, jen na jednom domě vybledlá šipka s nápisem Aisa. Na náměstíčku jsem se pak dal uličkou Rue Aisa, protože ulička s tímto názvem by tam vést měla. A opravdu, za domy zase začal asfalt. A pěkně nahoru. Po 3/4 hodině ostrého stoupání sedýlko, pohled do dalšího údolí. ![]() Naštěstí počasí přálo. Modrák. Mraky, tlačící se od severu z Francie byly zadrženy horami. Cestu z Aisy přes Borau už jsem jednou jel, je to přes další dvě sedla. Rozhodl jsem se proto pokračovat z Aisy údolím na jih. ![]() Je tu k vidění zajímavý zlom, napříč celým údolím vede skalní hradba. Geolog by se tu vyřádil. Kupodivu silnice nepokračuje údolím až na jeho konec. Řeka se roztáhla do celé šíře, silnice se stáčí vlevo a dvěma sedýlkům jsem neunikl, i když nižším. Další trasa měla úplně jiný ráz, samý gigantický geologický zlom v širokém západovýchodním údolí mezi dvěma Pyrenejskými hřebeny. Před městem Jaca je zajímavý starý kamenný most přes řeku. Ještě v Jace jsem narazil na hlavní silniční tah N240, vedoucí ze západu od Pamplony. Silný provoz. Vůbec se mi po této tepně jet nechtělo, ale Avie čekala někde u Sabinaniga. Hledal jsem nějakou cestu přes okolní vesničky, které byly vidět na jižní straně údolí, ale bez podrobné mapy nebyla jistota, jestli vesničky mají spojovací silničky. Vzhledem ke geologickým zlomům nejistota oprávněná. Nakonec jsem jel kousek po N240 a pak odbočil na silničku podle železniční tratě. Silnička měla na Sabinanigo vést taky, i když podle mapy tu byl jeden úsek u Jarlaty nejistý, na některých mapách totiž chyběl. Nakonec právě tady byl úplně nový asfalt, taková pěkná asfaltová polňačka, vedoucí souběžně s N240, ovšem za asi 50 m vysokým valem, táhnoucím se podélně asi 10 km. Dojel jsem do Sabinanigo-Alto a odtud zajímavým tunýlkem skrz onen val, přímo do Sabinaniga k nádraží. Tady se nás sjelo víc a společně jsme hledali Avii. Chyba byla, že jsme prostě neprojeli městem do kempu, že jsme se nezeptali v turistických informacích. Nechali jsme se ukecat od Michala a táhli jsme se po nezáživné výpadovce přes 3 km zpátky na západ a pak po ještě nezáživnější N240 zase 4 km na východ, aby jsme se octli na severní straně města. Aspoň nám pak líp chutnalo. ![]() ![]() 3.8. byl den velkého průzkumu. Cíle etapy, města Torla, se dalo dosáhnout jednoduše přes Biescas a sedlo s tunelem Cotefablo, celkem asi 40 km. Ale po hlavní silnici. Nebo zkusit tuto trasu modifikovat jízdou podle hlavní přes vesničky. To je varianta 2. Tři z nás jsme si vybrali třetí možnost. Pokračovat na východ do Yebra de Basa a pak po rozestavěné silnici přes hory do Fiscal a údolím na sever do Torly. Mapa byla v tomto případě pár let napřed. Silnice byla rozestavěná už za Sabinanigem, ale dalo se jet pohodlně, místy po původní trase přes vesničky. Před polednem jsme vystoupali až do vesničky Fanlillo. Původní cesta tu pokračovala jako horská kamenitá stezka. Rozestavěná silnice taky končila, hranou rokle. Za roklí však pokračovalo staveniště. Mají ti Španělé takový zvyk, nejdřív postavit nejsnažší úseky od vesnice k vesnici, takže jedete po čtyřproudovce a pak se proplétáte vesnicí pod visícím prádlem, náklaďáky drhnou o domy. ![]() No a tady chyběl most. Civěla na nás 70 m hluboká rokle. Staveniště naproti nám dodalo odvahu, po strmé hliněné cestě jsme sjeli do rokle a na druhé straně vytlačili kola nahoru. Vedro. Prach. Proti nám cisterna kropila cestu, takže z prachu bláto. ![]() Doplněno v roce 2010: most Fanlillo. Jeli jsme dál. A další chybějící most. Na dalším úseku se pracovalo. Báli jsme se, aby nás někdo nevyhodil. Náklaďáky vozily kamení. Lom byl za zatáčkou a pak nic. Silnici tu zadlabávali jako římsu do svahu, za lomem prostě nebylo nic. Sjeli jsme ze staveniště po horské kamenité cestě, která zřejmě sloužila jako průzkumná. ![]() Po chvíli jsme narazili na kolík s číslem 1. Cesta vedla teď zjevně v ose budoucí silnice. Čísla na kolících přibývala. A pak přišel poslední kolíček. Na něm nápis sondário. Asi sonda. Tak tady bude tunel. Zatím tu v roce 2005 není ani tunel, ani průzkumná štola, vůbec nic, jen ten kolíček. ![]() Stavba tunelu Pedralba (Sabinanigo - Fiscal), rok 2008 ![]() Stavba silnice, za Fanlillo jsou dva chybějící mosty, pak chybějící tunel Pedralba do městečka Fiscal. V dálce v lomu, hluboko pod námi se zdvihl obláček a po chvíli tlumeně zazněl odstřel. Nechali jsme kola na místě a vydali se na pěší průzkum dál. Strmě do kopce tu pokračovala jakási stezička. Vzali jsme kola a šli. Potom nesli. Všude trní. Nízký porost, jako borůvčí, ale s trny. Taky velké keře s trny. Jdu, najednou mě něco táhne zpátky - trn zaseklý do ruky. Nohy zkrvavené, každý krok znamená bolest při zanoření nohy mezi trny a bolest při vytažení nohy. Občas se cesta ztratí, necháváme ležet kola a hledáme nějaké pokračování. Občas jsme narazili na něco, co kdysi mohla být stezka, šli jsme po ní, prodírali se trním, nesli kola, nahoře strmý svah a skály, dole strmý svah, po pár stech metrech stezka skončila. ![]() Třeba to ani nebyla stezka, jen přírodní zlom. Kus jsme se vrátili a pátrali dál. Podařilo se nám prodrat se do vedlejšího údolí. Zase nějaké cesty, už naštěstí bez trní. Cesty byly v podstatě vrstevnicovky, ovšem vlnily se výškově značně. Skoro všechny byly slepé. Zkoušeli jsme další a další. Píchnul jsem. Dostali jsme se do dalšího údolí. Cesta, která vedla dolů po kilometru zas změnila směr nahoru. Silnička ke kostelíčku, která tudy měla podle mapy vést, tu nebyla. Došla nám voda. Opustili jsme myšlenku překonat hřeben a zoufale jsme hledali cestu dolů z hor. Věděli jsme, kde jsme, ztraceni jsme tedy nebyli, ale jak pryč? Čas qapil a zůstat tu do tmy by byl průšvih. ![]() Třetí údolí. S potokem. Po dvou slepých pokusech v tomto údolí jsme se dostali na dno k potoku. Ale jít podle něj nešlo. Konečně cesta s povrchem! Štěrkový, ale umělý! Tak tohle určitě není stezka, vyšlapaná zvěří. Jedeme po ní a vede údolím dolů! Budem žít. Ohrada, náznak civilizace. Po 7 hodinách tápání. Polorozbořená kamenná vesnice, další náznak civilizace. Obydlený dům, hospoda. Píchnul jsem. Asfaltová cesta. Sjeli jsme po ní na jih na silnici. Byli jsme sice úplně jinde, než jsme potřebovali, ale na silnici, a to bylo hlavní, vždyť už bylo 19:30. Do Torly zbývalo nějakých 70 km. Vystoupali jsme na nějaké sedlo, ale Puerto del Sarrablo, 1291 mnm, bylo až to další, po kratším sjezdu. Zato sjezd k Boltaně byl úžasný a dlouhý, ke konci hezkým kaňonem. Setmělo se. Stoupáme údolím po N260. Občas něco zaharaší u silnice, vyplašená zvěř. Bojím se srážky, zvoním, halekáme. Javierre. Vlastík se odpojuje, bez vody nemůže dál. Hledá. Já se bojím zastavit, že bych nemohl dál. Bojím se zrušit rytmus, tělo po těch útrapách maká kupodivu dobře, pořád 25 km/h, mírné stoupání. Fiscal, tady jsme měli přijet. Ve světlech městečka chci zkontrolovat rychlost, avšak tachometr ukazuje 0 km/h. Výškoměr funguje. V dálce zase světla. Broto? Ne, Sarvise. Hledáme vodu, kašlu na ní a jedu dál, Michal taky. Zase světla. Broto. Serpentiny nad Brotem. Už jedu pomalu, sotva jsem je vyjel, začíná únava. Torla. Kemp. Avie. Je půlnoc. PéPe s A přijíždí po nás, zkoumali variantu 2, přes vymřelou vesnici Basaran. Krvavé nohy mají taky. Doplněno v roce 2010, situace s novou silnicí: odkaz. ![]() ![]() 4.8. vyrážím z kempu sám. Někteří už jeli, někteří ještě ani nesnídali. Jedu z Torly nejprve několik km na sever ke kaňonu Ordesa. Narváno turisty. Určitě by se tu dal strávit celý den, ale bylo by třeba jet ještě dál. Na to není dnes čas, obracím se zpátky. ![]() Torla, vzadu Ordesa. Projíždím Torlu a sjíždím dolů do Brota. Tachometr sice zase funguje, kupuju však novou baterii. Až do Sarvise jedu protisměrně včerejšímu nočnímu návratu, pak odbočuju z údolí vlevo do kopců. Vedro. Vesnice Fanlo je hrozně vysoko. Plazím se lehkým převodem, stínu je málo. Konečně Fanlo, 1380 mnm, dalo to ale zabrat. Jestli já nejsem od včera unavený. Sjíždím do údolí Anisclo. Super krásný kaňon. Mám ho ale už projetý z minulé návštěvy Pyrenejí v opačném směru. Navíc je i pro cyklisty jednosměrný a zákaz je právě shora. Odolávám pokušení odpočinkového průjezdu kaňonem, vítězí duch průzkumníka. Ostatně, co se ještě může po včerejšku stát? A volím zase dřinu, stoupám poledním žárem z kaňonu nahoru do Buerby. Nelituju! Vlevo dole Anisclo, po pravé ruce se po chvíli jízdy po planině otevírá pohled do dalšího údolí. Silnice vede vrstevnicí po široké římse na severní straně nad údolím. Na protější straně v dáli vesnička na skalním ostrohu. Jaxetam dostali? Kudy tam vede přes hory cesta? Sjíždím serpentinami dolů do spodní části Aniscla. Krásné rozhledy. Zastavuju v jedné zatáčce a kochám se pohledem. Fakt nádhera, hory, modrák, kamenná městečka v dáli. Fotka nemá cenu, je plochá, tak ani nefotím, jen čerpám blaho. Vedle zastavuje auto. Vystupuje pán. Taky čumí. Pak navazuje kontakt. Jestli mluvím Španělsky? Ne. Francouzsky? Ne. Italsky? Ne. Anglicky? Trochu. Pak tedy říká jediné slovo - beautiful! Potřeboval mi to říct. A kocháme se oba. Sjíždím až dolů k řece, vedro, lidi se koupou. Taky bych se měl osvěžit, čeká mě ještě dlouhá úmorná cesta, ale jsem tak nějak osvěžen duševně a lézt do vody mi přijde přízemní. V Escaloně najíždím na hlavní silnici a jedu fádních 11 km do Ainsy. Starobylé centrum už znám, proto pokračuju dál na východ po N260. Za Ainsou se silnice zdvíhá do kopce, široká, rovná, rozpálená plocha bez stínu. Napravo uhybá zjevně původní úzká silnička, bez provozu. Jedu tam. Na patníku vybledlý nápis N260 utvrzuje moji domněnku. Stín, klid, osvěžující ostružiny. Po pár km stejně přijíždím na zrekonstruovanou magistrálu, která se vyhybá lesům i vesnicím. Horko, žízeň, votrava. Po asi 20 km uhybám do vsi Samper, ale pítko jsem nenašel. Několikakilometrová stoupající rovná silnice na Coll de Foradada, 1020 mnm. Deprimující. Pak konečně sjezd na 660 mnm. Křižovatka vlevo. Tunel. Smím tam? Dá se objet po původní cestě. Na jejím ústí u portálu jsou dělníci, posílají mě tunelem. Aspoň chvíli stín. Za tunelem benzínka. Doplňuju vodu, vlhčím vlasy, mizí ve mě chlazená Cola. Sjíždí se nás tu několik. Kde je Avie? Už je dost pozdě. Projíždíme Campo, a kemp tu není. Jedeme stále po N260, ale už provoz opadl, jedeme krásným kaňonem, a tedy ve stínu. Skalní tunýlky. Kolmé stěny. Pořád snesitelné stoupání. Po dalších 20 km od Campo u Castejon de Sos je kemp i Avie. Však už je 21h. Je víc než čas na dnešní hlavní jídlo. ![]() ![]() 5.8. někteří ráno zajeli severně směrem k Benasque, rozhodně by bylo lepší příště včerejší úsek Ainsa-Campo přejet v Avii a ušetřený čas věnovat Benasque. Já jsem vyjel z kempu (910 mnm) rovnou východně po N260 a stoupal a stoupal, údolí Benasque jsem měl za chvíli jako na dlani a hory na severu se krásně bělaly. Básník by napsal, že se tyčily, eventuelně topořily. Coll de Fadas 1470 mnm, první dnešní sedýlko, pak nějaké vlnění dolů a nahoru, jen asi 100 m, takže Coll de Espina 1407 mnm byla hračka. Provoz byl slabý, sjezd do údolí příjemný, kopečky kolem oblé. Vjíždím doprava na hlavní. Kamiony. Jezevec. Přejetý. Městečko Pont de Suert (850 mnm) fádní. Poledne. Za městečkem odbočuju z hlavní vlevo a opět jsem se začal škrábat do kopce. Vedro. Kratičký tunýlek Viu, vesnička Viu, 1325 mnm. ![]() Hospůdka u cesty. Pod slunečníkem rozvalení cyklisté. Pivo. Vedro. Já blbec nezastavil. Sunu se dál, pomalu ale furt. Kolik jedu? Občas kouknu na tachometr, teď tam vidím 41 km/h, to je blbost. Zastavuju. Pořád 41 km/h. Tak rychle jsem ještě nestál. Že by se ten přístroj upek? Vyndavám a zandavám baterii, dávám ho do stínu. Občas blbne. Coll de Preu de Perves má 1350 mnm. A pak konečně zase z kopce, to v horku potěší. Před Senteradou je nějaká cementárna nebo co, ty sila jsou tu jako pěst na oko. Pak všechno vypadalo tak nějak betonově. Asi 650 metrový ošklivý betonový tunel. Ošklivá široká silnice, za chvíli vlevo La Pobla, sídliště, betonová zregulovaná řeka. Odbočuju do městečka, tady někde by měl být kemp s Avií. Zevnitř je městečko pěkné. Snadno nacházím turistické info, kemp, který mám na mapě neexistuje, něco je dál směrem na Sort, tím směrem zítra jedeme. Sedám si do stínu v zahradní restauraci vedle ulice, kterou by měli ostatní jet. Jedna Fanta, druhá Fanta. Odchytávám další a za chvíli projíždí Avie. Takže nebyla před námi. Vyrážíme za ní. Po zaplacení. Stojí na kraji městečka. Radíme se, co s noclehem, nakupujeme v supermarketu chleba. Kus od Avie leží ve stínu asi 30 koček, při pokusu o fotku jich bohužel půlka zdrhla. Jedeme do kempu. Myslel jsem si, že je hned za měsečkem, dávám do Avie foťák a kameru, v horku to všechno vozit na krku není vůbec příjemné. Avie nás za chvíli předjíždí, jedeme až do 21 km vzdáleného Baro. Silnice po chvíli vede skalnatým kaňonem, je tu i několik tunelů, ale my je objíždíme po původní silničce. ![]() V jednom místě skála vypadá jako tekoucí voskový vodopád. Lituju, že jedu bez kamery, uvažuju, že se sem z kempu vrátím, ale nakonec to nafotili ostatní. V kempu je totiž príma bazén a tak radši po tom celodenním vedru skáču do vody. ![]() 6.8. jedeme do Andorry. Baro má zhruba 700 mnm a sedlo do Andorry, Port de Cabus má 2300 mnm. Tak to si máknem. Projíždíme Sort, před Llavorsi zrovna vodáci spouští rafty. Silnice pořád užší, vesničky chudší. V Alinsu (1050 mnm) odbočuju na uzounkou asfaltku a začíná stoupání. A hned zostra. Ale asi po kilometru je tu zase úsek dolů, škoda, ztráta výšky. Cesta se stáčí do roklinky, asfalt skončil. Nekonečné stoupání po prašné cestě podle potoka. Pašerácká stezka do Andorry. Míjím odbočku do vesničky Noris někde ve skalách. Místo značky jen prkno s vybledlým nápisem. Zase horko, voda mi už došla. Konečně čůrek po skále. Občas projede terénní auto a děsně práší. Pašeráci? Ale chovají se ohleduplně. Když vidí cyklistu, zastaví a počkají až přejedu. Jedu do kopce pomalu, ale oni čekají i minutu. Jsa zvyklý na české řidiče, je mi až trapně. ![]() Po 12 km, 600 m výškového rozdílu a hodiny a půl cesty od Alinsu se konečně vyloupne Tor, kamenná vesnička na konci světa, 1650 mnm. Takže z kempu nastoupáno 950 m a 650 m zbývá. Polní cesta dál pokračuje přes pastviny, stoupání samozřejmě nepolevuje. ![]() Překonávám hranici 2000 mnm. Projíždím stádem krav, prdelku sevřenou, až sedlo skřípalo. Rohy trčí půl metru ode mě. Závěrečné serpentiny, po 40 min pak poslední zatáčka a už je tu tabule Andorra a polní cesta se mění v širokou asfaltku. Marek i Vlasta už jsou tady. Vzájemně se fotíme, jak sem kdo postupně přijíždí. Čekání je ale už votravné, pořád někdo chybí, navíc tu protivně fičí, popojeli jsme proto o pár km níž. Tady ale zas smaží slunce a není tu žádný stín, po další půlhodině jsem popojel asi kilák dál, sláva, napajedlo. Sedám si do stínu. Za chvíli přišel zemědělec a něco mi říkal. Asi španělsky nebo francouzsky, nebo tak nějak. Pořád ukazoval na moje kolo, abych si ho radši dal pryč. Co mu vadí? Pak přišel kůň. Strčil hlavu do napajedla a dlouze pil, ještě že jsem si stačil předtím naplnit flašku. Pořád mi vrtalo hlavou, proč si mám dát kolo dál. A pak to bylo jasný. Šli další koně. Hodně koní. Zaplnili celý prostor napajedla a tlačili se k vodě. Taxem jel dál. Civilizace přibývalo. V La Massaně už to bylo hrozný, turisti, turisti. Frčel jsem dál, je to pořád hodně z kopce. Tunel jsem proletěl jako střela dělem. ![]() Hlavní město státečku Principat ďAndorra se jmenuje Andorra la Vella. Hory už jen vykukovaly nad hotely, bankami a supermarkety. Město je sevřené v údolí, takže se v něm snadno orientuje. Cestou do kempu Valira jsem ještě potkal průvod obrů, asi nějaká slavnost. ![]() Kolo jsem nechal v kempu a vyrazil jsem do města s jediným cílem, nafilmovat policisty. Mají červené parádní uniformy a jejich řízení dopravy vypadá jako tanec. Nejsou to tři čtyři strohá gesta a pozice, ale plynule navazující posunky, grimasy, hra celým tělem. Jsem na asi nejsložitější křižovatce ve městě, sbíhají se tu tři širší ulice v podivných úhlech, takže nikdo tu vlastně nejede rovně a k tomu jedna boční ulička, ze které policista občas pouští auta, přitom řídí ty hlavní proudy a do toho chodci. A vtom projíždí Michal v čele zbytku naší výpravy, jedou poněkud z jiné strany, asi si dali okruh městem, asi nedobrovolně, jedou totiž nějak zmateně, z pravého pruhu odbočují vlevo, policista jen chabě pískne, ale pak už se usmívá, zaráží auto v levém pruhu a mělničáci bezpečně odbočují napříč křižovatkou. ![]() 7.8. ráno cesta z kopce pokračuje, jedeme totiž na jih. Po pár kilometrech vjíždíme do Španělska. Míjím město La Seu Urgell, nevím proč, ale nějak jsem bohužel neměl chuť zajet do centra. Škoda. Pokračuju vlevo na východ, opět po známé N260. V mapě je označena jako malebná vyhlídková, to už bohužel neplatí, je to rozšířená a napřímená transpyrenejská magistrála. Cesta tak moc příjemná není a rovná silnice je poněkud fádní. Sem tam nějaká zábava je, jeden hrbeček se mi podařilo objet po původní silničce, taky jeden skalní tunýlek, no a taky jsem pozoroval podélný pyrenejský hřeben, vedoucí jižně podle mé trasy. Ten hlavní vyšší hřeben severně od N260, vlastně hranice Francie-Španělsko vidět nebyl. Minul jsem odbočku na Barcelonu, silnice tu vede na jih tunelem del Cadi, a provoz zřídnul. Dojel jsem k Puigcerdě a hned jsem odbočil do uliček a vyjel na jakýsi pahrbek na náměstí. Potkal jsem tu Vlastu a pak se mi zas ztratil v uličním mumraji. Na hlavní silnici se mi už nechtělo, na plánu města jsem si našel uličku vedoucí mým směrem mimo hlavní tepnu. Narazil jsem na parkové jezero, poměrně rozlehlé. Kde se tu vzala na takovém malém pahrbku taková spousta vody? Uličkou mezi zahrádkami jsem pak sjel dolů, ven z města, přitom jsem přejel do Francie, ani nevím kde a mostkem přes koleje Train Jaune (Žlutý Vlak), který má v nedalekém Latour-de-Carol koncovou stanici. Další městečko Llivia je poněkud zvláštní, je to Španělská enkláva, kus Španělska ve Francii. V Llivii drkotám po kočičích hlavách starobylou uličkou a hledám spojnici na Font-Romeu, která není na mé mapě. Nějaká cesta tu však vede a z Estavaru stoupám, logicky, avšak nečekaně dlouho. Docela vysilující kopec k tabulce Col d Egat, 1662 mnm. Kemp by měl být u Odeillo, avšak na odbočce stojí zátarasy, které objíždím, a nějakej strejc, francouzsky na mě povykuje, zrovna tak na tři pěší čundráky, kteří tudy chtěli projít. Strejc je asi pořadatel, ale není nijak označen a tak mu vysvětluju, že jestli něco chce, ať mluví anglicky, jinak že nerozumím a jedu dál. Nějak víc zrudnul. Vtom přijíždí policie. Strejc na policajty hned volá, chce je na mě i na čundráky poštvat, ale jsou ještě daleko a nerozumí mu, já využívám kola a jsem u nich dřív a říkám, že chci do Odeillo do kempu a co mám dělat, když mě ten strejc votravuje. Trpělivě mi hodně zlámanou angličtinou vysvětlují, že cesta je uzavřena quli automobilovým závodům a vysvětlují objížďku. Zašklebim se na strejce, je ještě zcepenělej z toho, že jsem vjel policajtum do náruče, neboť v jeho očích jsem byl zločinec. Čundráci mezitím zmizeli. Kam nemůžu na kole, nemohla ani Avie. A skutečně, po pár desítkách metrů už jí vidím, stojí u cesty. Kemp jsme pak našli jiný, v blízkém Egatu. ![]() 8.8. jsme opět vyjížděli každý zvlášť. ![]() U Font-Romeu je v Odeillu pokusná sluneční pec. Na svahu je 63 otáčivých zrcadel 6x 7.5 m, které odrážejí sluneční paprsky na parabolickou zrcadlovitou stěnu budovy, 54 m šířka a 40 m výška. Když svítí Slunce, je do ohniska pece soustředěno asi 1 MW. Teplota v ohnisku je 3800oC. Kolem Font-Romeu je velký zimní sportovní areál Pyrénées 2000 a městečko podle toho vypadá. Stoupání bylo završeno blízkým sedlem Col du Calvaire 1836 mnm, od tohoto bodu trasa v podstatě dál pořád klesala až k moři. V Mont Louis je starobylá vojenská pevnost, dá se po ní jezdit na kole, je to vlastně měsečko ve městě. Z hradeb byl pěkný pohled do údolí směrem k Perpignanu, které nás čekalo. ![]() Je to sevřené hluboké údolí, kromě řeky a silnice tu vede zajímavá vyhlídková železniční trať kanárkově žlutého turistického vláčku Train Jaune. Trať stoupá údolím, křižuje silnici, prochází tunely, galeriemi, vede přes mosty. Úžasné scenérie. Pohledy zvlášť z otevřeného vagónku musí být úchvatné. Vláček je elektrický, přívod proudu je jako v metru. Vjíždím do údolí, silnice klesá několika serpentinami, údolí dominuje unikátní závěsný lanový most vláčku. Níž v údolí je pak vysoký kamenný viadukt. Zajíždím také do jedné vesničky a filmuju vláček na přejezdu. Projíždím Olette. Vede tu silnička kamsi nahoru. Věděl bych, jak tu strávit den navíc. Ve Villefranche de Conflent je opět zajímavá pevnost, zajíždím do hradeb, pak i na nádraží, kde končí normální rozchod a začíná Train Jaune. ![]() Prohlížím detaily vláčku, napájecí systém. Čekám na odjezd vláčku, quli nafilmování, ale má 40 min zpoždění, vyřadili krytý vůz, asi quli bouřce někde v horách. ![]() Pevnost má ještě jednu část vysoko ve svahu, vede tam skalní tunel se schodištěm. Chtělo by to aspoň ten den navíc, je toho tady k vidění moc. Projíždím Prades, samozřejmě městem, ne po obchvatu. Hory definitivně skončily. Nudná rovina. malilinké stoupáníčko - Col de Ternere, 233 mnm. Fšude kolem rostou broskve. Koupil jsem si jich pár. Kousek před Ille-s-Tet konečně odbočuju z hlavní silnice na Perpignan, jedu přes Thuir. U cesty ostružiny, další osvěžení. Thuir projíždím zase centrem, přímo se to nabízí. Za městem najíždím na sqěle vypadající cyklostezku, úplně extra miniasfaltička. Bohužel po pár km uhýbá k Perpignanu. Škoda. Vracím se na silnici. Příšerná dlouhá rovina, úzká silnice, provoz. Daleko vepředu obzor. Konečně městečko Elne. Kolony aut, popojíždějících k moři. St-Cyprien-Plage. Konečná. Moře. Najít Avii nebylo těžké, i když byla u kraje silnice asi kilometr za městečkem. Najíst, vykoupat, naložit kola. Od západu se blíží hrozivé bouřkové mraky. Odjíždíme, Avie ještě zastavuje u supermarketu. ![]() 9.8. jedeme Avií domů. 10.8. jsme dorazili do Prahy. ![]() Uvažoval jsem o tom, co ještě by se dalo na Pyrenejském putování vylepšit. Možná přidat 2-3 dny, v některých lokalitách zůstat 2 noci a udělat tu okružní etapy. Nebo některé míň atraktivní partie přejet v Avii, to by ale nebylo 'Od moře k moři', což nevadí. Každopádně ještě někdy bych rád navštívil město Pamplonu, projel trasu přes Etxalar, cestu z Vidangoz na sever, možná prorazil přes hory Zuriza-La Mina-Hecho, prorazil přes hory Sabinanigo-Fanlillo-Fiscal, obhlédl Ordesu, strávil den v oblasti Benasque, okolí Olette, prolezl chodbou ve Villefranche de Conflent, no a projel se Žlutým Vláčkem. Na Francouzské straně bych rád navštívil Lurdy, jako v roce 2002 (10.-26.8.). K srdci mi nepřirostla kamenitá trasa kolem umělé nádrže pod sedlem Tapia (ale budiž), hlavní silnice N260 z Ainsy do Campo, tatáž silnice N260 z La Seu Urgell do Puigcerdy, silnice od Prades k odbočce, silnice Thuir-Elne. Mapy použity www.mapy.cz ![]() |